Rozhovor: Sametové myšlenky do Vyškova přeci jen dorazily - alias převrat stylem festina lente

Vyškov - Sedmnáctý listopad devatenáct set osmdesát devět je den, který se navždy zapsal do historie Českých zemí. A tak jsem se rozhodla zpovídat mého tatínka Jiřího Pěkného, který coby 14 letý kluk přihlížel pádu komunismu a následné demokratizaci ve Vyškově. Ač bylo svržení komunistů tak říkajíc sametové, o bleskovou akci se jednalo snad jen v Praze a nejbližším okolí. V odlehlejších oblastech Československa se o Sametové revoluci lidé dozvídali až s několikadenním zpožděním. Vyškovští občané obklopeni všudypřítomnými lampasáky si například dávali dost na čas, než konečně vyslovili demokracii své „Ano!“. Tyhle jemné nuance ve společnosti vnímal i můj tatínek a já jsem ho jedno sobotní odpoledne zkrátka musela vyzpovídat.

*Festina lente - Pospíchej pomalu!

Zdroj: archiv autora

Když v Praze studenti skandovali: „Máme holé ruce,“ bylo Jiřímu Pěknému čerstvých 14 let. Slaví totiž narozeniny 16. listopadu. Tehdy to byl po svobodě a rebelii lačnící klučina z Vyškova, který hrál hokej za dorostence a užíval si dětství plnými doušky.

Ta svobodomyslnost mu mimochodem zůstala do dnes.

Tati? Co jsi dělal 17. listopadu 1989?

Byl jsem ve škole a potom jsem šel na hokejový trénink. Byl to, podle mě, takový obvyklý všední den.

Jak jsi to tehdy vnímal? Věděl jsi, že v Praze někdo cinká svazky klíčů? Docházelo ti vůbec, že se schyluje k nějakému převratu?

Myslím, že 17. listopadu byl pátek. V sobotních ani v pondělních novinách nebyla o nepokojích žádná zpráva. Něco málo o dění v Praze jsem věděl, protože jsem doma každý den poslouchal rádio Svobodná Evropa. Naladil jsem si ho „natajňáka“ pár let před tím. V tu dobu jsem si ale ještě vůbec neuvědomoval, že Svobodná Evropa informuje o dění kolem mě úplně jinak, až bych řekl kontrastně, v porovnání s českými režimem ovlivněnými médii. V tom rádiu se o nějakých nepokojích v Praze asi zmínili, nepamatuju si to přesně. Nepřikládal jsem tomu žádnou větší váhu a rozhodně jsem si nemyslel, že tato událost nějak odstartuje pád režimu. Vím ale, že jsem se trochu divil, že oficiální zprávy z našeho hlavního města prostě nebyly. Takže celý víkend nikdo nic netušil.

Až v úterý se začalo o pátečních událostech informovat. Zprávy byly v televizi, pak se přidal i denní tisk.

…takže Vyškov byl zase pozadu.

Ve Vyškově se nic nedělo. Opatrně se o tom začalo mluvit ve škole. Diskutovali jsme o tom se spolužáky, dalo se celkem snadno poznat, jaký pohled na celou situaci mají jejich rodiče.

Jak se k tomu teda stavěli rodiče tvých vrstevníků?

Řekl bych, že většina z nich to vítala. Více byli slyšet ti, kteří s vývojem situace spokojeni nebyli. Ti to potom přenášeli i na jejich děti. Takže se mi jednou stalo, že se na mě uprostřed diskuze obořil kluk, se kterým jsem vždycky vycházel dobře a řekl:

Nojo, mladí fakani zase kecaj do něčeho, do čeho jim je kulový.

V lidech byl strach z toho, že to „nepraskne“. Báli se, že se karty mohou pořád ještě obrátit. Měli strach o práci, aby uživili rodinu, o děti, aby mohly vystudovat. Lidé jednoduše chtěli svobodu, ale věděli, že je to může stát všechno.

Co hokej? Sport je přeci politicky neutrální ne?

No tak to ani náhodou. Týden od revoluce se na nástěnce rozpisu tréninků a zápasů objevil plakát, na kterém stálo:

Kdo seje vítr, sklízí bouři. Republiku si rozvracet nenecháme.

Vůbec jsem nechápal, kdo to tam mohl vyvěsit. Až o několik let později jsem si uvědomil, že toto rčení je vlastně známé také jako ofenzivní reakce Rudého Práva na tehdejší petici Několik vět, která byla vypracovaná Chartou 77.

Stalo se ten týden ještě něco zajímavého?

Vzpomínám si, že jsme měli jít se školou koncem týdne do Dědic na shromáždění k památníku Klementa Gottwalda. Se spolužáky jsme si řekli, že to budeme sabotovat. A tak jsme si vymysleli, že tam „nakráčíme“ s podomácku vyrobenou trikolorou na tričkách a s vlaječkami, jako tomu bylo 17. listopadu v Praze. V Dědicích se měli sejít vojáci, předseda okresního výboru KSČ a další komunističtí papaláši. My jsme nevěděli, že se děje něco zásadního. Tomuto setkání jsem přikládal stejnou váhu, jako třeba prvomájovému průvodu. Nedošlo mi, že kdyby režim nepadl, tak pravděpodobně nevystuduju.

Shodou okolností nás slyšel jeden z našich učitelů, jak se domlouváme, kdy si ty trička oblékneme. Promlouval nám do duše tak dlouho, že naše hrdinství muselo jít nakonec stranou.

Učitelé se o revoluci s vámi normálně bavili? Už mohli konečně říct svůj názor?

Přesně tak. Učitelé, kteří nově vzniklý prostor pro demokracii podporovali, s námi debatovali. Ti, kteří byli stále prorežimní, mlčeli a nevyjadřovali se. Po pár týdnech mi ale přišlo, že úplně otočili a svůj názor přehodnotili.

Vyučování tedy probíhalo jinak, nebo se nijak nezměnilo?

Reálie byly povětšinou stejné. Vybavuji si jen, že jsme sabotovali výuku ruštiny. Prostě jsme učiteli řekli, že se rusky už učit nebudeme. Reagoval slovy:

Jazyk je jazyk. Je to prostředek sloužící k dorozumění a s politikou nemá nic společného.

Jenže my jsme mu vmetli, jak nás nutil chodit do školy na půl sedmou, abychom psali ruské dopisy nějakým žákům ze Sovětského svazu. A bylo po výuce.

Po základní škole jsi šel na gymnázium ve Vyškově. Jak se tam tehdy vyučovalo?

Od mých spoluhráčů (z hokeje, pozn. red.) jsem se doslechl, že se poměrně radikálně změnilo vedení školy – bývalý ředitel gymnázia coby člen KSČ byl odvolán z funkce, ale vyučoval tam dále. Na jeho místo byl dosazen poněkud volnomyšlenkářský učitel výtvarky.

A co vyučování? Bylo revolucí nějak ovlivněno?

Po revoluci se na základní škole nevyučovala občanka a dějepis, spíš se diskutovalo o bezprecedentnosti nastalé situace. Předměty vedli ti samí učitelé. Bylo ale zajímavé sledovat chování a vyjadřování učitelů, které se od revoluce začalo měnit. Demokratizace tehdy konečně dorazila i do Vyškova.

Na gymplu jsem měl v oblibě dějepis. Učebnice tehdy nebyly – ty staré se nepoužívaly a nové ještě nebyly napsané. No a protože je dějepis neexaktní věda a vždy je vykládána různě podle vypravěčova úhlu pohledu, měl jsem docela štěstí na profesora, který mě učil. Byl to jeden z vedoucích pracovníků vyškovského muzea a člen Občanského fóra. Mimo jiné byl velice aktivní v komunální politice. Díky němu jsem pochopil důležitost historie, z níž jsem pak zdárně odmaturoval.

Mými maturitními předměty byly občanská výchova a německý jazyk. Co je zajímavé – němčinu mě učil profesor, který byl v roce 1968 vyhozen ze školství za postoj vůči srpnové okupaci vojsky Varšavské smlouvy. Až do revoluce pracoval jako dělník a po listopadovém převratu se do školství zase vrátil. Bylo na něm vidět, jak ho vzdělávání mladé generace baví a jak ho naplňuje práce učitele. Dal mi toho do života tolik, že jsem se poté rozhodl maturovat i němčiny.

Co se týče třeba angličtiny, tam to, musím říct, bylo také divoké. Protože se plošně zakázala výuka ruštiny, museli si všichni vyučují tohoto slovanského jazyka zvyknout na jazyk nový – na angličtinu. Běžná praxe byla, že profesorky ruštiny byly tehdy v angličtině o 3 lekce napřed před svými žáky a výuka to tehdy nebyla příliš kvalitní.

A jak Sametová revoluce ovlivnila život kolem tebe v následujících letech – v devadesátkách?

V tu dobu si člověk moc neuvědomoval, jak velká věc se udála. Byl jsem tehdy náctiletý, a ještě jsem to tolik nevnímal. Vzpomínám si ale, že našemu týmu bylo umožněno vycestovat na výměnný pobyt do Kanady a hrát tam hokej. Plno lidí z mého okolí využilo situace a odjelo za velkou louži vydělat nějaké peníze. Dolar byl tehdy kolem čtyřiceti korun, takže to bylo výhodné. Dost lidí tam potom i zůstalo.

Je něco, co bys ještě chtěl dodat?

Sametová revoluce nám dala demokratické prostředí a mnoho příležitostí. S revolucí přišla i svoboda, která s sebou ale nese obrovskou zodpovědnost. Dnes žijeme v demokratickém zemi a máme možnosti, které dříve nebyly. Svobodného světa si však musíme vážit, jinak nám zase zmizí z dohledu.

Narodil se 16. listopadu 1975 v Praze. O několik let později se s rodiči přestěhoval do Vyškova, kde žije dodnes. Hokej začal hrát v šesti letech a láska k němu a k dalším zimním sportům v něm přetrvala dodnes. Po Sametové revoluci vystudoval vyškovské gymnázium a našel si práci v oblasti konstruování oken. Lásku k hokeji vystřídaly lyže, a tak si před dvěma lety udělal kurz lyžařského instruktora. V současnosti učí lyžovat v několika zimních střediscích. (nat)